top of page

VÍTEJTE DOČASKY.CZ


Předsedkyní spolku Dočasky.cz, z.s. je paní Andrea Černá. Spolek sídlí v Lanžhotě na Moravě.


Proč jste se rozhodla založit spolek na ochranu zvířat?

Založení spolku Dočasky.cz předcházelo několikaleté dobrovolničení party lidí, která dlouhodobě pomáhala útulkům v Čechách i na Slovensku, kam to máme z Lanžhota jen přes řeku Moravu. Právě Slovensko bylo tehdy v otázce ochrany zvířat dosti nepružné. Navíc tam kvetl business se psy v množírnách a spousty zachráněných psů v hrůzném stavu byly ve snaze jim pomoci transportovány na západ, doslova za našimi humny.


Psi byli převáženi dost bezhlavě. Bez očkování, bez dodržení základních mezinárodních úmluv jako je např. pobyt v karanténě, což nám bylo dost proti srsti, a protože jsme z pozice dobrovolníků neměli v podstatě žádné „páky“, jak situaci zmírnit či zlepšit a v jednom momentě jsme stáli před dvěma variantami. Mohli jsme buď přestat pomáhat a jen nečinně přihlížet, nebo to vzít lidově řečeno z gruntu, aby naše prosby a snahy padaly na úrodnou půdu. Vybrali jsme si druhou možnost, psal se rok 2011.



Kdy jste spolek založily?

Oficiálně byl spolek Dočasky.cz, z. s. zapsán 19.července 2013. Na konci května toho roku Čechy zasáhly velké povodně. Měli jsme tehdy jen kostru rozpracovaného webu s registračním formulářem pro dobrovolníky a stanovy ještě neposvěcené soudem, ale věděli jsme, že musíme bez váhání něco udělat. V podstatě přes noc jsme se spojili s postiženými útulky, kontaktovali jsme krizový štáb, záchranné složky, zástupce postižených měst a obcí a nabídli jim okamžitou efektivní pomoc.


Podařilo se nám propojit spousty obětavých lidí a díky tomu zařídit umístění stovek různých zvířat a jejich převoz z ohrožených oblastí do bezpečí. Když na to teď vzpomínám, bylo to vlastně v duchu rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“. Úplně nás to vystřelilo, naše pomoc měla neuvěřitelný dosah a výsledky byly hmatatelné. Jako pomáhající organizace jsme na té vlně ze 100 % jeli do roku 2017, než došlo ke změně legislativy. Dodnes pomáháme „menším útulkům“, stále využíváme systém individuálních dočasných péčí, stěžejní je ale naše činnost na Moravě, převážně v regionu Podluží, kde provozujeme útulek registrovaný u KVS (Krajské veterinární správy) a budujeme centrum pro psy a lidi - Psí ostrov.


Kdo všechno se na fungování spolku podílí?

Za fungováním v rozměru pomoci, kterou opuštěným psům poskytujeme, samozřejmě nestojí jeden člověk. Kapacita útulku je 50 psů, o ty se starají souběžně maximálně 2–3 lidé. Plus zhruba desítka spolehlivých externích pečovatelů, tzv. dočaskářů. Na to, aby běžel web, e-shop, sociální sítě, inzerce, komunikace s veřejností atd. naštěstí nemusíte sedět na útulku. Takže mluvíme o lidech, kteří mají své rodiny a svá zaměstnání, každý v jiném koutě republiky, a protože jsou to srdcaři. Už léta práci pro spolek vykonávají v podstatě jako neplacený vedlejšák.


Loni jsme třeba ve spolupráci s KVS a starosty řešili 4 kauzy přemnožených chovů. Do terénu s námi často vyjíždějí i veterináři nebo fotografka, a není výjimkou přijmout najednou 15-20 psů v naprosto bídném stavu. To je pak frmol a zapojuje se každý, kdo má čas a sílu. „Funkce“ se kříží nebo dublují podle potřeby. Neobešli bychom se bez zkušeností a ochoty veterinářů, bez fundraisera by na veterinární péči nebyly finance, bez fotek a videí zase příspěvky na sociální sítě potažmo inzerci a znovu jsme u fundraisingu. Zkrátka všechno je propojené a není podstatné kdo kolik, ale co všichni společně děláme a že to funguje.



O kolik zvířat se momentálně staráte?

Poslední rok a půl, v podstatě od ničivého tornáda na Moravě, kdy k nám během měsíce přišlo 100 psů, se počet těch, o které pečujeme stabilně pohyboval okolo pětačtyřiceti. V závislosti na psychickém a fyzickém stavu se u nás každý zdrží průměrně pět měsíců. Dáváme si záležet na tom, aby do adoptivních rodin odcházeli v co nejlepší kondici a noví majitelé s nimi měli co možná nejméně práce a starostí. Mnohým přitom na začátku chybí úplné základy, nemají hygienické návyky, jsou to plaché šelmy a jímá je panický strach z lidské přítomnosti. Takoví spotřebují více naší energie, ale i ty se nám nakonec daří vracet do života. Dá se říci, že o co teď máme psů méně, o to jsou jejich příběhy komplikovanější, takže rozhodně netrpíme přebytkem volného času.


Nějaké rady pro lidi, kteří si chtějí vzít pejska, či kočku ze spolku do vlastní péče?

To by bylo na knihu. 😃 Spíše než rady, jsou to má zbožná přání. Vzít si, adoptovat, osvojit jakékoliv zvíře je nepochybně velký závazek na nemálo let. Těm, kdo zvažují adopci psa bych doporučila, aby si nejdříve ujasnili, jaké podmínky pro něho mají, jaké jsou jejich dosavadní zkušenosti, jak si život s novým parťákem představují, co jsou schopni mu obětovat, a co naopak získat. Jestli jednoduše zapadá do jejich životního rytmu a stylu. Také kdo další se o psa může postarat, kdyby se s nimi cokoliv stalo. My se v rámci adopčního procesu například ptáme párů, s kým pes zůstane, pokud se rozejdou. Koho to urazí, asi adopci nedomyslel. Mrzí nás, když čteme inzeráty v duchu: „Darujeme ročního psa, nemůžeme si ho nechat, potřebuje někoho, kdo se mu bude věnovat“ nebo „Kvůli výpovědi z bytu daruji psa“, nebo „Po smrti babičky hledám Pajdovi nový domov“. To ten člověk před rokem nevěděl, že tráví dvanáct hodin denně v práci, nebo že může být z pronajatého bytu vystěhován? Lidé, jejichž vrcholným výkonem je obejít panelák, nepotřebují aktivního psa, který jim z bytu udělá kůlničku na dříví za pár hodin. Senioři, jejichž potomkové nemají vztah k nim samotným a už vůbec ke zvířatům, by si neměli pořizovat zvířata jen proto, aby zahnali samotu. Z takového přístupu málokdy vzejde oboustranně uspokojivé partnerství. Z pohodových štěňátek se stávají nezvladatelní problémoví psi, z pejsků pro babičky a dědečky pak nechtěné dědictví.


K osvojení jakéhokoliv zvířete je potřeba přistupovat zodpovědně a vybírat s rozvahou. Tedy alespoň my si takového přístupu ceníme. Neobtěžují nás obsáhlé maily s podrobným popisem všeho a všech v domácnosti. Naopak. Hned nás taková slohovka zaujme a umíme si představit, jestli by to pro našeho psího trosečníka bylo to pravé ořechové. Takovým zájemcům rádi zavoláme, pozveme je na nezávaznou návštěvu, nebo procházku. Věnujeme se jim i opakovaně, i když nemáme jistotu, že si nakonec psa právě oni opravdu adoptují. Rozhodně mají tací přednost před těmi, v jejichž strohém mailu stálo „Máme o psa zájem, má krásné oči. Kde sídlíte a kdy si pro něj můžu přijet?" Upřímně, takových mailů dostáváme kvanta a úspěšně je ignorujeme. 😃


Vlastně tím vším říkám: Nejdříve se hodně ptejte. Na všechno. V prvé řadě ale sebe a rodiny, pak útulků. Neděste se, že jste hodně tázáni. Plánujete od nás odvézt psa, kterého jsme například vytáhli hrobníkovi z lopaty. Řekneme Vám o něm všechna pozitiva i negativa, ale logicky chceme mít pocit blížící se jistotě, že jsme se nesnažili zbytečně a že se bude mít lépe než s námi v útulku. Že ho neopustíte, když se s Vámi partner rozejde, ani když dostanete lákavou pracovní nabídku v zahraničí, nebo se budete muset přestěhovat z velkého bytu do malého. Prostě NIKDY. Že budete trpěliví, když bude první týdny smutný a nejistý anebo nepustíte z vodítka, dokud se nesžijete a nebudete mít 100% přivolání, což může trvat měsíce. Tak tolik ve zkratce. 😃


Kde berete finanční prostředky?

Často se lidé domnívají, že jsou všechny registrované útulky placeny z městských rozpočtů paušálně a automaticky. Útulků, jejichž zřizovatelem není město, se to ale netýká. Zřizovatelem našeho útulku je náš spolek, naše nezisková organizace. A ta jako službu na základě smluvního vztahu zajišťuje odchyt toulavých a opuštěných zvířat v několika okolních městech a obcích. Pokud nedohledáme majitele odchyceného psa, zůstává u nás čtyři měsíce a náklady na péči hradí město/obec, v jehož katastru bylo zvíře odchyceno. Tyto finance ale tvoří titěrnou část našich příjmů a v podstatě jsou spotřebovány na toho kterého pejska už jen v základní veterinární péči.


Máme zřízenou a krajským úřadem povolenou veřejnou sbírku a rozmístěny dvě desítky sbírkových pokladniček. Troufám si říct, že možná až 85 % všech potřebných financí k nám plyne od dárců. Fyzických osob i firem a mezi firmy řadíme i nadační fondy. Tady si dovolím vyjádřit vděčnost za novou příležitost a nemalou podporu, které se nám dostalo navázáním spolupráce s NF2091 a jeho projektem Emánek.


Rádi bychom se zlepšili v alespoň částečné schopnosti samofinancování, proto máme vlastní e-shop jako platformu pro prodej merchandisingových předmětů a handmade výrobků, a taky charitativního kalendáře, který každoročně vydáváme. Loni dokonce dva. Jeden stolní a druhý závěsný. Když je to v našich silách a časových i organizačních možnostech, zúčastňujeme se různých prodejních veřejných akcí, kde je povolený stánkový prodej.


Co je na Vaší práci nejtěžší?

Asi udržet zdravý rozum a nehroutit se, když zlo dočasně převažuje nad dobrem. Odmítat poskytnutí pomoci dalším potřebným, když je to na úkor těch, o které už pečujeme. Ubránit se manipulaci z různých stran, nebrat si osobně nekonstruktivní kritiku, a naopak nezapomínat naslouchat té konstruktivní a dobře myšlené. A umět odpočívat!


Vzpomenete si na prvního zachráněného pejska?

Pominu-li ty, co jsem už jako školačka uvazovala na šálu a odváděla ze silnice, je to pejsek ze slovenského útulku v příhraničí. Jmenuje se Jašo (ve slovenštině je to výraz pro totálního blázna), bydlí s mými rodiči, ačkoliv k nám přišel před jedenácti lety do zaručeně dočasné péče. 😃 ❤ 😊







Webové stránky spolku: www.docasky.cz/cs

Comments


bottom of page